Jak jsem se stala promiskutní nestydou
Tak jsem se na stará kolena stala promiskutní nestydou - a to vše během jednoho dne!
Tahle historka stojí za vyprávění.
Takže - rozhodla jsem se, že se budu snažit cvičit a že vyzkouším univerzitní posilovnu, když už za ní musím povinně platit.
Doma jsem si vzala své cvičební tílko, kaťky a boty, to vše tahala (spolu s učebnicemi, které musíme furt nosit a které váží asi 12 kg) půl dne po campusu - součástí péče o fyzické a mentální zdraví studentů je i to, že v rozvrhu je každá přednáška v jiné budově, přičemž některé budovy jsou na opačném břehu řeky a dorazit tam během 15 min.přestávky znamená, že člověk musí téměř běžet (ve 30stupňovém vedru, po sluníčku, s 12 kg učebnic). Na jednu stranu je příjemné se projít, ale tohle soudruzi trošku nedomysleli (hodně lidí jezdí na kolech či skatech, ale to nemůžu, když to neumim - skate, a kolo sem dostat autobusem by bylo trošku složitější).
Tak tohle je část areálu univerzity - East Bank (východní břeh řeky), druhá část je na západním břehu. A po tom mostě studenti přebíhají sem a tam. A Mississipi je tak široká. Ta kovová moderní budova je muzeum umění, které je součástí kampusu (tam půjdu, až se ochladí).
Když konečně nastala delší polední pauza, šla jsem do gymu (posilovny).
Zaregistrovali mě, vzali otisky prstů (i pro vstup do gymu!) a nutili mě, ať si koupím za 50 dolarů zámek na skříňku do šatny. Cvičit chci, ale zas tak často tam chodit nebudu, aby se mi to vyplatilo. Tak jsem se zeptala, jestli tam jsou i skříňky na čtvrťáky (mince), že by mi úplně stačily ty - řekli mi, že ano.
Gym je obrovská asi 4 patrová budova, opravdový labyrint se vším možným včetně asi dvou bazénů. Šla jsem podle šipek do dámských šaten. Ale ouha, pro vstup do nich bylo nutné znát číselný kód, který mi nikdo neřekl. Takže paže zpět, jdu se zeptat na kód. Dozvím se ho, jdu zpět. Vlezu do šaten, hledám skříňku na čtvrťáky, ale žádnou nenalézám. Jdu se tedy zeptat. Dozvídám se, že jsou různě venku na chodbách, sama je i nalézám. Jdu tedy zpět do šatny, ale nějak jsem si špatně zapamatovala číselný kód (už mi holt není 18 a prostředí tělocvičny mi vážně nedělá dobře, byla jsem z toho všeho mírně nesvá).
Jdu se tedy znovu zeptat na kód do šatny. Slečna, která mi ho podruhé říká, si zjevně myslí, že jsem asi dementní. V šatně se převléknu, věci si donesu ven do skříňky na čtvrťák, bez problémů ji uzavřu (naštěstí je na klíč a ne na číselný kód, to už bych fakt nedala).
A jdu cvičit. Vzhledem k tomu, že nevím, jak se 99% těch přístrojů ovládá, volím běžecký pás. I tam mi to asi 5 minut trvá než ho rozchodím (nikdy jsem na tom nebyla, tak není divu). Zvyšuji si rychlost, ale téměř padám ze stroje, tak radši jen v rychlém tempu pochoduji (všichni kolem mě běží - ale je jim tak o 20 let míň, však na ně taky jednou dojde).
No to mě ohromilo a rozesmálo. Věřte mi, že jsem na sobě měla naprosto normální, slušné tílko (pod ním podprsenku), takže jediné, co mi koukalo byla ramena a horní kus zad. Své špeky jsem měla cudně schované, nic mi nikde netrčelo, neviselo. To, že mě v mých 40ti letech budou vykazovat z tělocvičny pro nemravné oblečení, toho jsem se věru nenadála.
Je to takové místní pokrytectví. Na jedné straně jsou tu na záchodech (holčičích, na klučičích nevím, to by mě asi rovnou zavřeli, kdybych tam jukla) zdarma kondomy, v televizi se svíjejí polonahé divy, a na druhé straně je tílko v tělocvičně považováno za nemravné.
Tak jsem milému hochovi poděkovala, že mi to řekl, protože to jsem opravdu nevěděla, neb jsem tam poprvé, a slíbila, že příště si to tričko vezmu. A že si nové teď kupovat nepůjdu, protože těch 30 min., co tam ještě budu, snad nikomu žádnou újmu neudělá. Trošku byl z mé odpovědi překvapen, ale dál už neotravoval.
Pak jsem šla na průzkum do dalších pater, vyzkoušela jiná prapodivná běhadla tam a ještě dvakrát jsem byla upozorněna (různými zřízenci) na své nemravné oblečení.
Při odchodu jsem si musela říct znovu o kód do šaten, protože jsem ho vyčerpáním a nervovým vzrušením opět zapomněla.
Nutno říct, že se tomu doma všichni smáli a Hannah, která tam ještě loni studovala, říkala, že za ní takovéhle pravidlo nebylo. (Pak jsem si všimla, že na stěnách gymu sem tam visely plakátky, kde o jejich dress code policy psali).
Tak to je historka první, jak jsem necudným oblečením pohoršovala v tělocvičně.
Pak jsme měli další hodiny a na začátku edné z nich (Hot topics in media, byla to první seznamovací hodina) jsme se měli řadit podle odpovědí na různé otázky. Např. na otázku "Kolik máš sourozenců?" podle počtu sourozenců - což znamená, že na jedné straně byli 3 studenti z Číny s nula sourozenci, pak pár Evropanů apod. a na druhé straně studenti arabští - jedna paní měla dokonce 25 sourozenců, přičemž všichni měli stejnou maminku a tatínka a nebyli vícerčata... Součástí tohoto seznamovacího cvičení bylo, že jsme pak měli vymýšlet otázky i my.
Jeden kluk z Thajska se zeptal, kolik boyfriendů/girlfriends člověk za svůj život zatím měl. Tentokrát Arabové a část Asiatů zděšeně běžela na stranu, kde bylo nula, Thajec se hrdě postavil na druhou stranu, když jsem se ho zeptala, kolik měl on, tak řekl 15, tak jsem koukala, kdo stojí před ním a nikdo tam nebyl, všichni namačkaní na druhé straně. Tak jsem si stoupla vedle něj a vypadali jsme, že jsme oproti ostatním fakt zkažení a promiskuitní až hrůza. Bezva.
Takže jsem druhá nejpromiskuitnější osoba ve třídě, heč!