Konec mé basketbalové kariéry

Jak jsem správně tušila, to, že mě jmenovali basketbalovým co-coachem Natálčina družstva, byl naprostý omyl. Poté, co jsem strávila víkend na youtube sledováním různých videích z dětských basketbalových tréninků, učila jsem se pravidla (která neznám ani česky) a bylo mi z toho čim dál hůř, jsem srdnatě dorazila na první trénink. Pěkně v teplákách a ve sportovním.

Ten den byly navíc kvůli třeskutým mrazům zavřené školy, takže dorazilo jen 5 holčiček z 9ti. Snažila jsem se Timovi pomáhat, ale byla to hrůza. Většina holčiček umí s míčem líp jak já, driblují bez problémů i levou rukou a dělají různé triky, koše střílejí jako závodnice. Jak já je mám opravovat?

Naštěstí, jeden tatínek, když viděl moje zoufalství (a došlo mu, že tohle nemehlo by mělo trénovat jeho dceru - já jsem všem rodičům hned řekla, že to vůbec neumím a jsem tam omylem, jestli by nechtěli trénovat oni), tak řekl, že by teda kdyžtak mohl trénovat místo mě.  Hurá!!!

Tímto se ze mě stala sekretářka našeho družstva, píšu maily rodičům, vybírám peníze na trička atd. - to mi jde a navíc mi to i svědčí, protože se tak musím s ostatními bavit, což bych asi při své vrozené stydlivosti nedělala.

Je to docela zajímavé, jak tu tyhle rekreační sporty fungují.

Každý osm týdnů začíná nový cyklus (některé sporty běží pořád, některé se střídají - třeba basket s volejbalem, asi kvůli tělocvičnám, ale možná taky aby to bylo rozmanitější). Děti se přihlásí, počet není omezen,  zaplatí 55 dolarů (což je fakt málo), organizátor z místní atletické asociace je rozdělí do týmů  po cca 10ti dětech podle ročníků ve škole a taky podle toho na jakou ZŠ chodí (takže děti z jedné ZŠ jsou zpravidla spolu), rozepíše kde a kdy budou tréninky a zápasy, a pak se hledají dobrovolníci rodiče, kteří ta družstva povedou. Ti rodiče pak absolvují školení, kde jim trošku vysvětlí, co při trénincích dělat, dají jim balóny a hotovo. Na zápasy pak asociace posílá rozhodčí - to jsou kluci z high school, kteří taky hrají basket. Děti vyfasují trika (oboustranná - z jedné strany bílá, z druhé modrá, aby při zápasech bylo poznat, kdo hraje proti komu) a jede se. Tréninky jsou v místních ZŠ po večerech, zápasy v sobotu.

Rodiče, kteří dělají kouče, musí projít bezpečnostní prověrkou, kdy je projedou všemožnými US databázemi, aby děti netrénovali nějací zločinci a to je vše. To byl i další (a docela podstatný) důvod, proč nemůžu dělat trenéra, protože v těch databázích prostě nejsem. Tudíž to není jen díky tomu, že jsem zcela levá :-). Díky, Velký Bratře!

Kromě těhle rekreačních sportů, pořádá ta atletická asociace i sporty na "profesionálnější" úrovni, tzv. traveling sports, kde mají tréninky častěji a jede se víc na výkon.

Připadá mi to jako dobrý model. Děti si můžou za rok vyzkoušet několik sportů, nikdo z toho nedělá žádnou vědu, všichni vědí, že to je jen proto, aby sportovali, kamarádili se a trošku se ten sport naučili a ještě do toho zapojí rodiče. Třeba by to takhle podobně mohlo fungovat i u nás v sokole...

Dneska (po dvou prvních trénincích) mělo Natálčino družstvo zvané Shock první cvičný zápas (tzv. skrimmage) s jiným holčičím družstvem z Eaganu. S rozhodčími, ale body se nepočítaly. Spíš se jim při hře vysvětlovaly pravidla a učily se, jak takový zápas vůbec funguje. Byla to legrace.
Třeba jedna holčička stála s míčem a koukala, komu přihrát, a soupeřka, která jí dělala obranu, jí ten balón normálně vzala z rukou. Občas někdo nevěděl, na který koš házet a koho brání, ale všichni si to docela užili.

I já, protože jsem mohla jenom sedět a koukat.

Takže z toho plyne poučení, že všechno zlé se jednou k dobrému obrátí a vždycky to nějak dopadne :-).