Kempování u pramene Mississipi

 Protože do školy musíme (já i Natálka) až ve středu, rozhodli jsme se strávit předcházející tři volné dny výletem do Státního parku Lake Itasca (parky jsou tu národní - většinou ty velké jako Grand Canyon apod., financované z federálních zdrojů, a pak státní, zřizované a spravované jednotlivými státy). Tenhle park je cca 4 h. jízdy od Minneapolis a je známý hlavně tím, že v jezeře Itasca se rodí řeka řek - Mississipi.

 Nejprve jsme projeli kolem centra Minneapolis.

Tady v Minneapolis je to už obří řeka, nahoře na severu to byl ale potůček. Navíc je kolem tolik různých jezer, z nich tečou různé potoky a říčky, do Mississipi se pak dál vlévají jiné obří řeky, no zkrátka je to asi dost těžké říct, kde je přesně počátek které řeky a i tady se o tom vedou různé dišputace.

K místu, kde řeka Mississipi z jezera vytéká jsme se samozřejmě taky vydali a řeku po kamenech přešli. 

   To je ona - Mississipi.

V parku jsme bydleli v kempu a měli jsme štěstí, naše místečko bylo hned u jezera. Všechna místečka v kempu jsou očíslována, rezervují se po internetu nebo až tam, každé má ohniště s grilem, veliký stůl s lavicemi, prostor pro auto a často i elektrickou zásuvku. Většina obyvatel v kempu totiž bydlí v různých obrovských obytných vozech, přívěsech a pod. Často si za tím obrovským obytným vozem ještě táhnou osobní auto, někdy i další přívěs, ve kterém mají auto a loď. Bydlíka zaparkují v kempu, připojí na elektřinu, vypodloží, aby stál rovně, a osobním autem pak cestují po okolí. Viděli jsme tak jezdit spoustu starších lidí, důchodců, je to hodně populární - projet si Státy než člověka dožene stáří. Natálce se ty bydlíky moc líbily a trochu žbrblala, protože náš pidistan (pro 2.5 osoby), navíc se zlámanou tyčkou, působil vedle těchle obrů jako z jiného světa.

  
Tohle je naše kempoviště a výhled na jezero Itasca od stanu (večer).

Vykoupali jsme se v jezeře, které bylo nádherně čisté a teplé (bylo dost vedro, v rádiu mluvili o prolomení teplotního rekordu z r.94), večer jsme si udělali steaky na ohni a protože pak začalo pršet, rychle jsme se uklidili do stanu. 

Asi jsme si už odvykli (teda já a Luděk), protože ráno jsme byli celí rozlámaní.

Park v okolí jezera Itasca je velikánský, se spoustou jiných jezer a cestiček pro výlety. Na druhý den jsem nám proto naplánovala výlet dlouhý 11 mil. - nejdřív po cestě indiána Ozawindiba, pak odbočku do původního borovicového háje, pak kus po jiné cestě a pak po cestě jelenů zpět.

Komáří stezkou...

Když jsme ráno vyráželi, nechtělo se nám ani stříkat repelentem, nikde totiž nebyl ani komár (a to ani den předtím). Pak jsme se nastříkali, pro jistotu a v tílku a kraťasech vyrazili. Komáři tou dobou nejspíše seděli v lese na listech, tiše se radovali a brousili sosáky. Vít nám dal s sebou kloboučky s moskytiérou, ale fakt jsme neviděli důvod, proč si je brát. To jsme se ale spletli. 

Po cca 20 min. chůze to začalo. Pach lidského potu spolu s repelentem je pro ně asi velkým lákadlem. Tolik komárů a jiné havěti jsem nikdy nezažila. Rozráželi jsme je rukama, zaplétali se nám do vlasů, žrali nás, kde mohli. V zoufalství jsem si dala na hlavu Luďkovy plavky, které mají v nohavičkách takovou síťku - sice smrděly a byly vlhké, ale trošku mi to chránilo obličej a neslyšela jsem ty mrchy tolik bzučet. Natálka řvala jak pominutá, že chce domů, ať ji zachráníme atd. Luděk jí odháněl komáry od hlavy kloboučkem, ale moc to nepomáhalo. Vrátit jsme se nechtěli, doufali jsme, že to přejde. Nepřešlo...

Nikoho jsme cestou nepotkali a popravdě se tomu ani nedivím. Okolí bylo krásné, divoké lesy, jezera - v jednom jsme viděli plavat a hrát si dvě vydry.

Bohužel jsme se nemohli zastavit a pozorovat je, protože by nás sežrali komáři. Jediné, co pomáhalo, bylo jít co nejrychlěji, aby si ty mrchy nestihly sednout.

V druhé půlce naší cesty jsme odbočili k jednomu kempovacímu místečku (kromě kempu jsou tu na různých stezkách vždy kempovací místečka  - pro jeden až dva stany, daleko od civilizace, člověk si je taky může zamluvit po internetu) u jezera MacKay, kde jsme se vykoupali (bez plavek). Byl to zvláštní pocit, břehy jezer jsou zarostlé nějako vodní trávou, je to tam takové divoké, nikde nikdo - jen bobři, vydry a jiná zvířata. Ukázalo se, že umyté nás komáři cítí trošku míň (a taky se oteplilo), takže zbytek cesty už nebyl tak hrůzostrašný.

Když jsme po 11 mílích došli do civilizace, k McDouglas Lodge, dali jsme si tam zmrzlinu, pozorovali kolibříka jak pije z pítka, drbali si kousance a shodli jsme se na tom, že tenhle výlet zcela jistě patří do kategorie těch nezapomenutelných.

  Kolibřík pije.

Večer jsme si udělali opět steak a těstoviny a pak začal liják, tak jsme zalezli a spali.

Třetí den jsme si půjčili kola a jeli po 17 mil dlouhém Wilderness Drive, takovém naučném okruhu s různými zastávkami - např. místem, kde indiáni zabíjeli bisony, když tamtudy táhli (bizoni se šli vždycky napít k jednomu potoku, kde bylo bláto a špatně se jim pak utíkalo, takže je tam indiáni mohli snadno zabít), viděli jsme místní největší borovice, vylezli na požární vež (než se začala používat letadla, tak z těhle věží koukali, jestli někde nehoří, a taky z nich mapovali terén). Na kole jsme byli docela rychlí, takže nás komáři netrápili (a navíc mám pocit, že fakt žijí hloub v lese).

Večer jsme dorazili do Eaganu, Vít nám udělal výborné palačinky, umyli jsme se, štípance už tolik nesvědí....

Zítra mi začíná škola a Natálka má ve škole den otevřených dveří, tak jsme zvědaví, jak to bude. 

Asi budu jezdit autem na jednu větší autobusovou stanici a pak busem do školy, protože na univerzitě se fakt blbě parkuje a navíc je tam parkování pekelně drahé. No uvidím. Zítra vyzkouším ten bus.