Dneska bylo ošklivo, pršelo, tak jsme vyrazili do downtownu do City Mill Muzea. A bylo to nesmírně zajímavé.
Tady mluví architekt o budově toho muzea, které je vlastně velmi moderní budova postavená v troskách spáleného mlýna, přičemž ale zachovává maximum z toho, co z toho místa zbylo. Fakt výborná stavba a výborná expozice.
Tohle je část venkovní expozice. Vidíte, že toho z mlýna po požáru moc nezbylo. A vedle je pohled od řeky.
Ale abyste byli v obraze, tak začnu zeširoka (v muzeu promítali opravdu úžasný film – historie Minneapolis v 19ti minutách, bohužel na youtube není, ale hodně jsme se z něj dozvěděli).
Takže -jedním z prvních bělochů, kteří na místo dnešní Minneapolis přišli, byl misionář otec Hennepin, který objevil a pojmenoval zdejší vodopády na řece Mississippi – St. Anthony Falls. Sice ho přitom chytili Indiáni a pustili ho až po pár letech, ale nic mu neudělali. On pak napsal knihu o svých zážitcích a zjevně to byl trošku báchorkář – o těch vodopádech tam psal, že se vyrovnají vodopádů na Niagáře, že jsou 60 stop vysoké, což ale nebyla pravda – byly vysoké jen 16 stop, asi 4.8 m. To bylo někdy kolem roku 1680.
Tady báchorkář Hennepin něco vykládá indiánům, které to zjevně moc nebaví. A vedle jsou ty vodopády.
Později, začátkem 19.st. koupila americká vláda toto území od kmene Dakotů /za cca 2000 USD a šedesát galonů alkoholu), které odsud posléze nechutným způsobem vyhnali (o tom jsem už psala v historii Fort Snelling, pevnosti, kterou si tu postavili na obranu před indiány).
Tím, že tu byly ty vodopády a síla vody byla opravdu velká a noví přistěhovalci z Evropy dobře věděli, jak jí využít na mlýny a vodní pily, tak v oblasti u vodopádů od druhé poloviny 19.st. začala vznikat průmyslová čtvrť plná mlýnů a vodních pil. Obilí se sem vozilo nejdříve loďmi ze severu, pak postavili železnici. Dřevo se plavilo po řece. No a od r.1880 byla Minneapolis známa jako hlavní město mlynářského průmyslu na světě. Začali se sem stěhovat za prací přistěhovalci zejména z Evropy. Čtvrť u řeky se jmenovala Bohemian Quarter. V r. 1870 tu bylo 13 tis. lidí, o dvacet let později 165 tis.
Ty mlýny, které tu vznikly, byly obrovské. Jeden z největších na světě byl Washburnův mlýn. Celkem těch mlýnů na mouku stálo podél vodopádů skoro dvacet. A pak ještě pily.
Bohužel ze začátku bylo všechno dost živelné, takže vodopády a břehy řeky se začaly bortit a řeka musela být zregulována. Mlýny a pily se dohodly, jak vést vodu, aby všichni měli dost a město vzkvétalo.
Bohužel v té době v mlýnech neměli větráky, které by nasávaly moučný prach, takže tam bylo obrovské množství prachu. Nevěděla jsem, že mouka je výbušná. Ale je. Takže mlýny, obzvlášť ty obrovské (tenhle měl 7 pater!) s obrovskými stroji často postihoval požár.
To se stalo i v r.1874 I tady a mlýn vybuchl.Pak nějaký chytrák vymyslel odvětrávání a výbuchy už nebyly tak časté. Tohle je obrázek té exploze.
Z mletí bylo dost odpadu – až do poloviny 20.st.využívali totiž jen úplný vnitřek zrna, tu šlupičku a to pod ní ne. A tenhle odpad nejdřív hromadili na jakési pontony a ty pak posílali po řece do Saint Paul. Ti tam z toho neměli žádnou radost, protože tyhle plovoucí ostrovy pekelně smrděly a byly plné krys, které ten odpad žraly. Takže to pak zakázali a odpad se hromadil na březích. Až si někdo všiml, že ryby v řece začaly dorůstat do ohromných rozměrů a že se asi živí tím odpadem a krásně z něj rostou. Tak ten odpad smíchali s melasou, usušili a od té doby se tím krmí dobytek. V pol.20.st. zjistili, že v té šlupce je nejvíc vitamínů, takže od té doby se tím krmí i lidi (celozrná mouka).
Mlýn ještě postihly nějaké další požáry, ale fungoval až do r.1965, kdy ho zavřeli, pak znovu vyhořel v r.1991 (žili v něm bezdomovci) a pak město rozhodlo ho přeměnit na muzeum, které otevřeli v r.2003. Stojí hned vedle Guthrie divadla, což je taky zajímavá stavba.
Na druhé straně řeky stojí stale funkční mlýn Pillsbury, který je taky z 19.st.
Uvnitř muzea je kromě expozice, která má naučnou část a pak část s modely, kterými teče voda a děti si tam můžou dávat mlýny na místa, kde dřív stávaly, pouštět jim vodu do náhonu, stavět mosty, plavit dřevo apod., je tam ještě věž – původního mlýna, kde člověk vleze do obrovského výtahu, kde jsou schody, na kterých se sedí a v tom výtahu putuje časem – ten výtah staví v různých patrech, kde se vždy otevřou dveře a je tam část provozu toho mlýna se všemi zvuky, filmem, který tam běží a je to fakt pěkné. Nahoře pak vystoupí a jsou tam trubky toho odvětrávacího zařízení, které přežily požáry a krásná vyhlídka.
Fakt výborně udělané muzeum, kde se nenudí ani děti ani dospělí.
Ty trychtýře jsou ty vetraky Cyclon, ktere zabranily dalsim explozim. Dole pak pohled na reku, to velke u jerabu je mlyn Pillsbury.
Zpracování dřeva byl druhý velký byznys zde. Klády ze severu se plavily po řece, nebyly svázané, jak to bývalo u nás, a bylo jich tolik, že normálně zaplnily celou řeku. A po těch kládách normálně chodili ti, kdo je plavili. To musel být adrenalin. Vyfotila jsem jednu fotku z té doby, protože to je fakt neuvěřitelné. Ten pán stojí na kládě uprostřed obrovské řeky.
A kdo to dočetl až sem, ten si zaslouží metál!